Studna lží

Včera v 17:35 | Hejlijitu
Občas mám pocit, že celý život je jen jedna bezedná studnice lží.
Všichni beze zbytku lžeme. Lžeme sami sobě, okolí, přátelům rodině,... Nezáleží na tom, jestli se jedná o lež milosrdnou, ať už člověk lže z jakého koliv důvodu, tak stále jsou to jen lži. Čím více klameme sebe a okolí, tím více se do svých lží a polopravd zamotáváme a leckdy se stane, že tomu i sami začneme věřit.
Ano, pravda někdy může bolet a zraňovat, ale pokud nám na někom záleží, tak bychom měli být upřímní.
Proč se uchylovat ke lhaní a zastírání skutečností, když stačí prostě říct to, co máme na srdci. Někdy slíchám od svého okolí, že jsem drtivě upřímná, no pro někoho to je třeba nepříjemná vlastnost, ale najdou se i tací, kteří berou mou neschopnost lhát jako osvěžující a pokud se to někomu nelíbí, no tak to už je zkrátka jeho problém.
Neumím lhát nikomu do očí, je mi z toho trapně a každý tak na mě pozná, že neříkám pravdu. Někdy jsou však chvíle, abych uměla lhát alespoň trochu.
 

Vánoce

19. října 2018 v 19:33 | Hejlijitu
Celý rok se každý z nás psychicky připravuje na vánoční svátky. Někdo dárky kupuje v průběhu roku a někdo je shání na poslední chvíli před štědrým dnem. Měsíc před tím samotným velkým dnem hospodyňky jako šílené uklízejí celou domácnost, aby bylo vše naklizené a načinčané až ten den D přijde. Všude voní cukroví a někde dokonce i purpura, ale stejně už ty svátky nejsou to co bývaly.
Copak už všichni zapoměli na Ducha Vánoc? Proč každý tak spěchá a nezastaví se, už jen z toho důvodu, aby si vychutnal tu atmosféru? Od mala mě učili, že vánoce jsou svátky klidu a míru a proto se nehoním dělám vše s klidem a učím to i své dítě on to chápe a užívá si to se mnou.
Čím to, že všichni tak spěchají, proč se nezastavíte, neohlédnete se za uplynulým rokem a neužíváte si to, že jste zdraví a pospolu? Proč jsou už i tyto nejkrásnější svátky v roce tak příšerně komerční?

V minulosti si lidé mezi sebou dávali dárky, které sami vyrobili a ne dary na několik tisíc, ne-li více. Já osobně jsem moc šťastná už jen za to, když mi syn dá k vánocům pod stromeček to co vyrobí ve škole na keramice, a že to není dokonalé dílo vhodné do galerie? To přece nevadí, i tak si ho hrdě vystavím do vytrýny, protože vím, že se snažil, vytvořil to pro mě a hlavně to je dárek od srdce, z lásky. A není snad láska a společnost lidí co milujeme to nejkrásnější na vánocích?

50 odstínů ... někdy vlastně i víc

19. října 2018 v 19:18 | Hejlijitu
Po dlouhé době jsem se vrátila k psaní a ejhle hned je tu zajímavé téma. Ale proč zrovna padesát? Někdy mám pocit, že padesát je vážně málo. Proč zrovna toto číslo, vždyť není ničím zajímavé, samozřejmě na to, že je pěkně kulaté. No proč ne.

Když jsem doma s rodinou jsem obyčejná šedá myš, nevýrazná, někdy nudná, když mě syn vytočí tak se ale měním v saň.

Zato v práci si připadám jako někdo jiný. S přátelským kolektivem, bezvadným vedením, příjemným pracovním prostředím mám pocit, že mohu zářit všemi barvami světelného spektra, nic mě neokáže rozházet, ve většině případů ani nevrlý a protivní klienti. Pracuji jako telefonní operátorka u nejmenované pojišťovny a všichni jistě ví jaký má široká veřejnost názor na pojišťováky. No ale vážně, my nejsme tak špatní, no tedy většinou. Jistě, najdou se i vyjímky, ale lidi ode mě z týmu jsou vášnivý, trochu divocí a ve většině případů i dist hluční, a já samozřejmě mezi nimi. Umíme se bavit, umíme si dupnout, ale hlavně jsme normální lidi. Pokud by každý člověk vyzařoval barvy své osobnosti, tak se domnívám, že by nebylo třeba ani slunce či elektrické osvětlení.

Kam dál

Reklama